Povídka Cryptid

14. září 2011 v 19:29 | Alfaraptor |  Kryptozoologie
Dovoluji si Vám představit svoji povídku s názvem Cryptid, kterou jsem napsal krátce po pozorování tzv. Wallantropa, záhadného tvora obývajícího území Valašska. Zcela fiktivní příběh se odehrává v létě 2010 v obci jménem Bystřín, malé vesničce, která si poklidně žila vlastním životem. Jenže to se má zakrátko změnit. Z Bystřína se najednou začnou ztrácet psi, ale nikdo nezná skutečnou příčinu jejich zmizení. Jediný člověk, který zná celou skutečnost je vysokoškolský student Libor Vrána a jeho fenka Labradorského Retrívra jménem Andy. Veškeré lokace osoby i zvířata mají reálný základ, avšak některé údaje byly na požádání záměrně upraveny.

Wallantrop - detail hlavy, Kredit: Isla-Nublar-Crew

Obec Bystřín, 6. června 2010, pozdní večer

"Vážení diváci, vítáme vás u našeho zábavného pořadu!" Obtloustlý televizní moderátor s přihlouplým úsměvem a postupující pleší představoval hosty své show. Pan Hlavica místo toho raději přepnul na fotbal a hlasitým cvaknutím si otevřel další pivo. "Proč jsi to přepnul? Já se na to dívám!," zamručela jeho manželka sedící ve vedlejším křesle. "Vždyť stejně spíš," odpověděl jí. Zvenku se ozval zuřivý psí štěkot. Pan Hlavica se s povzdechem zvedl z křesla a šel se podívat, proč jejich jezevčík tolik vyvádí. Došel k oknu a podíval se na ulici. Štěkání rázem ustalo.Venku bylo úplné ticho. Asi jen někdo procházel kolem. Pes musel být zalezlý v boudě, protože ho nikde neviděl. Znovu se rozvalil do křesla a sledoval zápas.

7. června 2010, ráno

Slunce stoupalo nad vrcholky statných borovic, zatímco Libor nasedal do svého Wolksvagenu Golf. Cestou do obchodu na něj štěkalo nejméně šest psů. Každý den touhle dobou jezdil dolů do vesnice na nákup. Pečivo, nějaký salám, zelenina, ovoce a něco dobrého na večer k televizi. Když odcházel s plnými taškami k autu, uviděl před vchodem paní Janišovou a paní Poláškovou, které pravděpodobně spolu probíraly nejnovější klepy. "Dobrý den, pane Vrána," pozdravila ho jedna z důchodkyň. "Slyšel jste to? Tady Miluška říkala, že prý včera Hlavicům zmizel jejich Ťapka. Večer ho ještě slyšeli štěkat, ale ráno byl pryč. Jestli za to náhodou nemůže ten Šebek, co má na volno puštěného vlčáka - pamatujete si, co přece udělal s mým Beníkem, ne? Raději byste si měl hlídat svoji Andynku," upozornila ho. "Jasně, nebojte paní Polášková," odpověděl jí Libor. Odemkl kufr svého auta, kam naskládal nákup a vyrazil zpátky do místí části zvané "Hájek", kde vyrostla řada hezkých nových domků, mezi nimž byl i ten jeho.

7. června 2010, odpoledne

"Pojď Andy, půjdeme na procházku," řekl Libor a vzápětí se jako blesk přihnala jeho fenka Labradorského retrívra. Libor jí připnul vodítko k obojku, oblékl si lehkou sportovní bundu, nasadil sluneční brýle a za nadšeného štěkotu vyšel se psem na ulici. Vzali to kolem potoka, ve kterém ji Libor nechal chvíli dovádět. Potom se prošli kolem dětského hřiště a před hospodou "U tří soudků" udělali "čelem vzad" a vrátili se stejnou cestou domů. Před domem potkali pana Nepalu, který se chystal Liborovi hodit něco do schránky. "Ahoj Libore. Čau psisko," usmál se a podrbal Andy za ušima. "Dobrý večer, pane Nepala", pozdravil Libor. "Copak nám nesete?" "Ále, děláme ve čtvrtek grilovačku, tak jsem ti přinesl pozvánku," řekl pan Nepala. Pozvali jsme všechny známé z okolí. Ty i Andy jste srdečně zváni. Naše Betynka už se těší, až si spolu budou hrát. Doufáme, že oba přijdete." Na takovou nabídku se nedalo říct ne. "Určitě. Mockrát děkujeme," řekl Libor a vzal si pozvánku. "Nezapomeňte si vzít s sebou dobrou náladu!," řekl pan Nepala a odkráčel rozdat další pozvánky.

8. června 2010, ráno

Od rána hustě pršelo, ale pro paní Janišovou a paní Poláškovou to nic neznamenalo. Ty dvě spolu před obchodem mohly klevetit i kdyby trakaře padaly. Obchodem letěl drb, že i starému Šebkovi zmizel jeho vlčák Desan. Prý ho to dost vzalo a dokonce (Říkala to paní Janišová!) se psychicky zhroutil. "Ale patří mu to, hajzlovi," dodávala jedním dechem. "Kolik kur (slepic) mě zadávil a s Beníkem jsme museli na operaci. Dobře mu tak!" Libor, který to náhodou zaslechl, se jen pousmál a přemýšlel, jestli tyhle dámy mají na starosti i něco jiného. Vedle jeho Golfu právě zaparkoval stařičký Renault 5 pana Krčmáře. "Dobrej, Libore!," pozdravil ho veselý padesátník. "To máme dneska počasí, co? Snad nepoprší celý týden. Slyšel jsem od pana Nepaly, že jsi taky pozvaný na tu grilovačku." Libor přikývl. "No snad se nám udělá zítra pěkněji," pokračoval pan Krčmář. "Chtěl bych si totiž zítra vyjít do lesa na houby. Nechceš jít se mnou?" "Je mi líto, ale zítra nemůžu," odpověděl Libor, "musím si něco zařídit ve městě." Na vždy veselé tváři pana Krčmáře se objevil náznak zklamání. "No, nevadí. Tak snad se uvidíme na té grilovačce. Zatím se měj." "Nashledanou," řekl Libor a nasedl do auta.

9.června 2010, odpoledne

Libor ráno vyrazil do města, aby si tam něco zařídil (sám nevím co a to jsem autorem této povídky). Domů se vrátil kolem třetí hodiny odpoledne. V poštovní schránce na něj čekal vzkaz od pana Nepaly. Žádal Libora, aby zajel ke Třem soudkům a vyzvedl tam bečku piva na zítřejší párty. Hospodský už prý bude vědět co a jak. Ještě tam byl připsán dodatek, že si nemá dělat starosti s penězi, protože už je to zaplacené. Libor si vzkaz schoval do kapsy a vešel na zahradu. Najednou se odněkud vyřítila velká béžová chlupatá koule a málem Libora i s taškami povalila na zem, takovou radost měla jeho labradorka Andy, že se její pán konečně vrátil. "Ahoj hafo," pozdravil ji Libor, "určitě se ti stýskalo, co?" Andy kolem něj radostně poskakovala a nadšeně vrtěla ocasem. Libor uklidil nákup, nachystal jídlo pro sebe i pro psa a společně pak sledovali televizi.

9. června 2010, podvečer

Asi v pět hodin se Libor sebral, nasedl do auta a zamířil k hospodě. Normálně bylo možné vidět téměř na každé zahradě minimálně jednoho psa, který zuřivě štěkal na vše, co se pohnulo za plotem. Ale dnes viděl sotva tři psy. Zjevně se tu dělo něco zvláštního.
Zaparkoval před hospodou. Slunce pomalu zapadalo, začaly se rozsvěcovat pouliční lampy. Na některých byly vylepeny plakáty s fotkami hledaných psů a telefonními čísly jejich majitelů. Libor stiskl kliku dveří od hospody. Hned ucítil pach cigaretového kouře a vůni piva. Lokál byl jako vždy úplně plný, v nahlas puštěné televizi umístěné v rohu zrovna běžel fotbal. Jo, takhle to tady vypadalo pořád. "Co to bude?," zeptal se hospodský Libora. "Dneska nic, jsem tu autem," odpověděl mu. " Pan Nepala mě k vám poslal pro bečku piva."
"Á, tak to jste vy. Ano, vím o tom," usmál se hospodský. "Před chvílí mi volal, že se stavíte. Tak pojďte za mnou dozadu, pomůžu vám s tím do kufru," řekl, zatímco hledal klíče od skladu.

Libor zaklapl víko od kufru a poděkoval hospodskému, který se vydal zpátky obsluhovat své zákazníky. Už se chystal usednout za volant, když vtom si všiml, že k němu z hospody přibíhá pan Krčmář. Vypadl, jako kdyby ho něco trápilo. "Mám štěstí, že jsem tě tu zastihl," řekl celý zadýchaný. "Co se stalo?," chtěl vědět Libor. Viděl jsem něco strašného, řekl roztřeseným hlasem pan Krčmář. "Byl jsem dnes ráno na houbách. Moc jsem toho nenašel, tak jsem šel až k Čertovým kamenům. Bylo už skoro poledne, tak jsem se rozhodl udělat si přestávku a dát si svačinu. Došel jsem k nebližšímu z kamenů, sedl jsem a vytáhl chleba, ale pak jsem si všiml něčeho lesklého v jedné puklině. Když jsem to vytáhl, zjistil jsem, že je to psí známka. Napadlo mě, jestli tu ten pes někde není. Díval jsem se všude, až jsem nakonec ucítil odporný zápach vycházející z jedné dutiny mezi kameny. Kolem poletovalo ohromné množství much. Uvnitř byla hromada kostí a dva napůl sežraní psi. Poznal jsem mezi nimi Šebkova ztraceného Desana. Ty kosti určitě musely patřit ostatním zmizelým psům." Libor, ohromený tou zprávou jen nechápavě kroutil hlavou. "A co bylo dál?," zeptal se. "Utíkal jsem z toho strašného místa přímo k tobě, ale ty jsi nebyl doma," řekl pan Krčmář. "Jenže proč zrovna ke mně?," ptal se Libor. "Protože ti můžu věřit. Jsi jediný, komu jsem to zatím řekl. A taky dobře znáš se starostkou."
No jo, ale bez důkazů za ní nemůžu," vysvětloval Libor. "Zkusím se nejdřív poradit s přítelem, který studuje rysy a medvědy. Ten by mi mohl říct, jaká zvířata se takhle chovají a potom bychom mohli zajít za starostkou."
"Tak dobře", řekl nakonec pan Krčmář, který se tvářil dost rozpačitě. "Ale buďte opatrní," dodal vzápětí, "jestli to zvíře žere psy, tak je docela možné, že zaútočí i na člověka."
"To se uvidí," usmál se Libor. "Nashledanou," rozloučil se a odjel domů.

9. června 2010, večer

Hned, jak přišel domů, zavolal Libor svému příteli Michalovi, který jako terénní biolog studoval život šelem na území České a Slovenské republiky. "Berger," ozval se šeptem tichý hlas. "Ahoj, Michale, tady Libor Vrána. Co se děje? Strašně špatně tě slyším."
"Pšt, mluv víc potichu, ať je nevyplašíš. Mám tady několik lišek, které právě obírají mršinu," šeptal Michal. "Něco takového jsem ještě neviděl," sděloval s nadšením. "Aha", řekl Libor, "Potřeboval bych od tebe pomoc. Něco nám ve vesnici zabíjí psy a jejich kosti schovává do prohlubní v kamenech. Nevíš, které zvíře se takhle chová?"
"No…," zamyslel se Michal, "teď z hlavy ti to asi neřeknu, ale docela dost by mi pomohlo, kdybys mi to místo ukázal. Naštěstí jsem teď jen pár kilometrů od Bystřína, takže bych zítra za tebou mohl přijet. Co třeba v 10:00 u studánky?"
"Bezva, to by šlo," přikývl Libor. "Budu se těšit. Tak dobrou noc a dej bacha, ať tě tam nesežere nějaký medvěd!"
"Jasně, neboj," řekl Michal. "A dobrou noc i tobě," popřál Liborovi a ukončil hovor.

10. června 2010, dopoledne

Michalovo zablácené terénní auto Libor viděl už z pěkné dálky, také bylo jediné, které v tuto dobu na parkovišti před studánkou stálo. "Tak vidím, že tě ještě nic nesežralo," usmál se Libor na svého kamaráda. "Jak vidíš, tak ne," odpověděl Michal. "Jak se má Andy?"
"Naštěstí dobře, ale radši ji teď zamykám doma, když jdu pryč," řekl Libor. "Nechci o ni přijít."
"Chápu," přikývl Libor. "Tak mi teda ukaž, kde se to stalo."

Došli k trojici obřích balvanů, které tady zůstaly v důsledku činnosti ledovců v poslední doby ledové. Najít prohlubeň plnou psích kostí jim ani nedalo moc práce. Hnilobný zápach a hukot hejna much byl patrný už na delší vzdálenost. Štěstí, že tu moc lidí nechodí. "Tak se podíváme, kdopak nám to tady svačil," řekl Michal a natáhl si na ruce pár chirurgických rukavic a sáhl mezi kosti. "Po chvíli jednu z nich, částečně obalenou mouchami a jejich larvami vytáhl na světlo, aby si ji mohl lépe prohlédnout. "Kost vypadá, jako kdyby ji někdo rozštípl ostrým předmětem, aby se dostal k morku," oznámil Michal. "No a?," zeptal se Libor. "Hodně dravců rozbíjí kosti, aby se dostalo k morku."
"Jenže ne takovýmto způsobem," řekl Michal. Neznám zvíře, které by se takto chovalo, nebo si schovávalo zbytky kořisti na podobná místa. Jo, kdyby to žralo kočky, tak bych řekl, že je to Alf (mimozemský hrdina amerického seriálu z konce 80 let - pozn. autora)." Při této poznámce se oba rozesmáli. "Mám ale i několik vážných hypotéz, co mohlo ty psy zabít. Buď tu máte pytláka, nebo šíleného souseda anebo, ale to je málo pravděpodobné, je to nějaký dosud neznámý tvor. "Na co by pytlákovi byli mrtví psi?," podivil se Libor. "Mohl je tu nechat například jako návnadu pro lišky," vysvětloval Michal. "Kolik lidí o tomhle ví?," zeptal se. Jen já a pan Krčmář, který to objevil," řekl Libor. "A už jste to oznámili starostce?," ptal se dál Michal. "Ještě ne, čekal jsem, že mi řekneš, co to může být," odpověděl Libor. "No, s největší pravděpodobností to bude ten pytlák, takže bychom za ní měli zajít co nejdřív. Nechceš přece, aby i další psy ve vesnici potkal podobný osud," prohlásil Michal a vykročil směr parkoviště.

Zastavili před obecním úřadem a vešli prosklenými dveřmi do moderně vypadající budovy. Na informační tabuli u recepce si našli starostčinu kancelář nacházející se ve druhém patře.
"Je mi líto, ale paní starostka včera odjela na služební cestu do zahraničí," řekla jim sekretářka, "a vrátí se až příští týden. Mohu pro vás ještě něco udělat?"
"Ne, děkujeme," řekl Libor. "Zajdu za ní až se vrátí. Nashledanou."
"Přejí pěkný den," usmála se na ně sekretářka a vrátila se ke svým papírům. "To máme smůlu," řekl Michal, jakmile vyšli ven, "ale co můžeme dělat?"
"Nezbývá než čekat," odpověděl smutně Libor. "Dnes večer pořádá můj soused pan Nepala grilovací párty. Nechceš přijít?," navrhl svému příteli. "Určitě se nebude zlobit, když přivedu jednoho hosta navíc."
"Promiň, ale dneska vážně nemůžu," omlouval se Michal. "Mám už něco domluveného. Možná jindy." Podíval se na hodinky. "A taky už budu muset vyrazit. Nechceš ještě hodit domů?"
"Ne, to je dobré. To dojdu pěšky," zavrtěl hlavou Libor. "Fajn," řekl Michal. "Tak se tu měj a pozdravuj Andy." "Jo, jo, zatím," loučil se Libor. "A bacha na medvědy!"
"Hele, nezačínej s tím zase!," byla Michalova poslední věta než nastoupil do auta, ale vzal to s úsměvem. Dvakrát zatroubil na rozloučenou a byl ten tam.

10. června 2010, podvečer

Slunce zapadlo a les zahalila temnota. Ptáci ve větvích utichli. Přišel Jeho čas. Čas, kdy měl celé okolí jen pro sebe. Čas lovu. Pomalu kráčel porostem, ani se nesnažil maskovat. Znal to tady moc dobře a věděl, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Ve spadaném jehličí objevil malou hromádku zvířecích výkalů. Sehnul se k ní a několikrát nabral vzduch do nozder. Pomocí velmi citlivého čichu poznal, že se jedná o psí trus. Odhadl jeho stáří nanejvýš na několik hodin, což znamenalo, že pachová stopa toho zvířete stále čerstvá. Při představě další lehce získané kořisti slastně zamručel a rozběhl se po psí stopě.

Na zahradě u Nepalů bylo velice rušno. Hosté si mohli vybírat z mnoha druhů grilovaného masa upraveného na ještě větší počet způsobů. Kromě toho se tu na rožni peklo sele a několik lidí opékalo buřty na dlouhých vidlicích. Nechybělo ani dobré pití a spousta všelijakých pochutin. Mezi tím vším povykem bylo vidět malou Nikolu a hned v závěsu za ní Nepalovic yorkshírku Betynku. Ty dvě byly nerozlučná dvojka, Nikola si ji často půjčovala a spolu s maminkou ji chodívaly venčit. Ze všeho nejraději si Nikola s Betynkou hrály na honěnou. A ne jinak tomu bylo i dnes. Hosté z nich viděli jen dvojici rozmazaných šmouh proplétající se jim mezi nohama. Nikola se za běhu podívala na svoji kamarádku a z nepozornosti vrazila do své maminky bavící se s několika sousedkami o nových telenovelách nebo o něčem podobném. "Niki, kolikrát jsem ti už říkala, že tu nesmíš takhle běhat! Běžte s Bety tamhle dozadu a hrajte si třeba s míčkem," řekla paní Nohavicová dceři. "Dobře, mami. Pojď, Betynko, půjdeme jinam," řekla Nikola malému ňafajícímu chomáčku chlupů a obě zmizely v zadní části zahrady.

Byl už blízko, cítil to. Stopa ho dovedla až na kraj lesa. Skrz keře pronikalo množství světla hluku, což bylo na tuto dobu dost neobvyklé. Přes plot se mu naskytl na velké shromáždění "Vyděděnců". Někteří z nich byli otočeni obličeji k sobě a vydávali různorodou škálu zvuků, jimž sice nerozuměl, ale pochopil, že mezi sebou komunikují. Jiní pomocí jakýchsi lesklých drápů porcovali maso a ostatní je napichovali na dlouhé dvouprsté pařáty, které pak ve svých prackách drželi nad ohněm. Všichni byli zaneprázdněni jídlem, žádný z nich si ho nevšiml. Psa neviděl, neznamenalo to však, že tady není. A pak najednou ze vzdálenějšího tmavšího koutu zahrady uslyšel zvuk znějící mu jako rajská hudba. Psí štěkot. Přestal sledovat Vyděděnce vydal se po sluchu houštím za svou kořistí. Když odhrnul husté větve plné listí, spatřil svůj cíl, jak se zjevným zaujetím hryže kus větve a vůbec si nevšímá okolí. Ideální podmínky pro útok. Už, už se chystal zaútočit, když tu se náhle ozvalo: "Bety, přines klacíček, honem!" Nepočítal s tím, že tady bude nějaký Vyděděnec, natož malá holka. Neměl důvod jí ubližovat nebo dokonce zabíjet, šlo mu pouze o toho psa. Normálně by se takové situaci vyhnul a šel by zkusit štěstí jinam, ale psů bylo v oblasti už jen velmi málo a on několik dní nejedl. Nikoho naštěstí kromě těch dvou poblíž neviděl, takže se nakonec rozhodl podstoupit riziko. Vše proběhlo nepředstavitelně rychle. V mžiku přelezl plot, popadl nic netušícího psa, přeskočil plot zpátky a zmizel v lese. Při tom, jak kličkoval mezi stromy, uslyšel pištění té malé Vyděděnky, která až doposud stála na zahradě jako solný sloup a vytřeštěnýma očima celou tu hrůzu sledovala.

Pláč okamžitě vyburcoval několik hostů a samozřejmě paní Nohavicovou, která byla u Nikoly jako první a hned ji konejšila. "Copak se stalo, zlatíčko?," ptala se jí. "Be…, Betynka, Betynka," vzlykala Nikola. "Co? Co se stalo s Betynkou? Kde ji máš?," nechápala paní Nohavicová. "Byl tam takový…," hledala správný výraz, "bubák a byl ošklivý a odnesl Betynku do lesa," špitala mezi vzlyky její dcera. "A měl obrovské oči," dodala. Mezi hosty to neklidně zašumělo. Pár lidí se dokonce pustilo do prohledávání zahrady, volajíce Betyno jméno. "Určitě se nám zase nějak protáhla pod plotem a utekla," řekla paní Nepalová a zpražila manžela všeříkajícím pohledem. "Ne!," vykřikla Nikola, "Viděla jsem, jak ji odnesl bubák!"
"Jistě zlatíčko, to se ti jenom něco zdálo. Pojď, půjdeme domů," řekla její maminka a vzala dítě za ruku. V brance se potkali s Liborem a Andy, kteří zrovna dorazili. "Copak se stalo, Niki?," ptal se Libor plačící holčičky. "Před chvílí se ztratila Betynka a Nikola je z toho velmi smutná," vysvětlovala paní Nohavicová. Na zahradě, mezi několika vzrostlými okrasnými keři našel Libor svého souseda, jak u jednoho klečí a probírá se jeho větvemi. "Dobrý večer," pozdravil Libor a pan Nepala s sebou polekaně trhl. "Ježišmarjá, Libore, tohle už mi víckrát nedělej, takhle se ke mně přikrást!"
"Omlouvám se," řekl Libor. "Slyšel jsem, co se stalo s Betynkou," dodal. "Ano, je to mrzuté," přikývl pan Nepala. "Měl jsem ten plot spravit už dávno, jak říkala manželka. Jinak by se to nestalo."
"Nesmíte si to dávat za vinu," utěšoval ho Libor, "ona se určitě vrátí, jakmile dostane hlad."
"Asi máš pravdu," uznal nakonec soused. "Představ si, že nám Nikola tvrdila, že prý Betynku odnesl nějaký bubák s velkýma očma. Pche! Takový nesmysl!," zasmál se. "Mohla to být sova, ale ty tu prý neviděli od konce druhé světové války," přemýšlel nahlas Libor. Nechtěl mluvit o tom hrůzném nálezu, který nakonec způsobil jen paniku. "Však ono se uvidí," ukončil debatu soused. "Tak co, Libore, dáš si buřta nebo radši kousek vepřového?," zeptal se a podal mu na uvítanou láhev vychlazeného piva.

Na zpeřených listech nízkých kapradin ulpívaly kapky krve, jak běžel ke svému skalnímu doupěti, kde si chtěl svoji kořist náležitě vychutnat způsobem pro něj tak typickým. Ale několikadenní hlad byl mnohem silnější, než nějaký pud sebezáchovy. Zastavil se u nejbližšího stromu, sedl si a začal hodovat. Pomocí svých hrozivých drápů štípal kosti jako párátka, dychtivě vysával jejich morek. Avšak pocit hladu v něm stále přetrvával. Ze směru, odkud sem doběhl, sem dolehlo psí štěkání. Další pes? Tady? Okamžitě vyběhl tím směrem. Štěkot se ozýval z té samé zahrady, tentokrát patřil mnohem většímu psu. Bohužel ho viděl v neustálé blízkosti Vyděděnců, takže jakýkoliv útok by skončil nezdarem. Rozhodl se tedy ukrýt v křoví a počkat, až se on i jeho vyděděnecký páníček půjdou domů. Jiná cesta, než lesem tudy totiž nevedla.

Večírek pomalu končil a většina hostů odešla. Libor ještě naposledy s panem Nepalou prohledal zahradu. Když nic nenašli, rozloučil se a poděkoval za pozvání. Zavolal si Andy, připnul jí k obojku vodítko a chystali se odejít. "Kdybyste náhodou Betynku našli, tak mi dejte vědět," ozval se za nimi pan Nepala. "Nebojte, určitě se ozvu, jestli na ni narazíme," houkl přes rameno Libor. Přes skřípot kovových pantů branky nepostřehl jemné zamručení z blízkého keře.

Větve smrků a borovic propouštěly jen velice malé množství měsíčního svitu na kamenitou lesní cestu, po níž Libor s Andy kráčeli k domovu. Byla už téměř půlnoc a oba se těšili po tak náročném dni na zasloužený odpočinek. Andy, jdoucí poklidně vedle svého pána dlouze zívla. "Vidím to stejně," usmál se na ni Libor. "Taky se mi chce spát." Labradorka náhle ožila. Ze všech sil táhla Libora mimo cestu, někam mezi stromy, div, že se neuškrtila obojkem. Libor se divil, kde se v ní najednou vzala taková síla. A pak se mu najednou z ničeho nic vodítko vysmeklo z ruky a pes tryskem zmizel v houští. "Andy, vrať se! K noze!," křičel rozčíleně Libor, když běžel za ní.

Celé to sledoval z rozložité koruny statné borovice. Tohle přesně potřeboval. Štěstí, že svoji předešlou kořist sežral tady. Když si vše správně načasuje, stačí popadnout psa a zmizet dřív, než si toho ten Vyděděnec všimne.

Andy se zastavila pod mohutnou borovicí, kde hrabala tak dlouho, dokud nenarazila na hromádku kostí a chomáčů chlupů, které jí voněly velice povědomě. Ničím nerušena se pustila do dalšího hrabání.

Přesunul se přímo nad kořist, přichystaný ke skoku. Schválně přemístil své těžiště až ke konci větve, kvůli lepšímu odrazu. Chytil se nejbližšího rozvětveného konce a vyskočil. Prásk! Pružná větev se vrátila a praštila ho, čímž skok změnila v nekontrolovatelný pád.

Libor, celý udýchaný, doběhl k Andy. Přesně v ten samý okamžik cosi s nepříjemným chrčením dopadlo do křoví pod stromem. Andy přestala hrabat a podrážděně tím směrem zavrčela. Libor prošel kolem psa a překročil něco, co jak s hrůzou zjistil, byla Betynka. Nebo alespoň, to co z ní zbylo. "Haló? Je tam někdo?," zavolal k houští. Žádná odpověď. Už se chystal s Andy odejít, když vtom se z keřů ozvalo nevrlé zaskřehotání. Otočil hlavu a v ten okamžik by se v něm krve nedořezal. Hleděl do očí bytosti, kterou by si nedokázal představit ani v těch nejdivočejších snech. Pomalu se blížila porostem, pohledem holé, lebce podobné hlavy s děsivě vypoulenýma očima bez zorniček střídavě těkala z Libora na Andy. Stála na dvou vyzáblých končetinách, další dvě vypadaly skoro jako lidské ruce, nebýt dlouhých zahnutých drápů. Z drobné pootevřené tlamy plné ostrých jehličkovitých zubů kapaly provazce zpěněných slin. Teď už bylo Liborovi jasné, kdo zabil všechny ty psy. Z tvorova chrčivého teplého dechu se mu zvedal žaludek. Kňučící Andy zalezla za Libora. Zdálo se, že ta potvora neměla o Libora vůbec zájem. Šla po jeho psovi. Libor s Andy pomalu couvali k lesní cestě s nadějí, že je ta potvora nechá odejít. Ta se místo toho proti nim rozběhla a ve výskoku srazila pařátem Libora na zem. Andy na nic nečekala a utíkala pryč, co jí nohy stačily. Pronásledovatel jí byl v patách. V jeho pohybu však bylo něco těžkopádného, jako by mu způsoboval bolest. I přes tyto okolnosti se pohyboval překvapivě rychle. Otřesený Libor ze sebe otřepal zbytky jehličí a větviček. Okamžitě vyběhl za zvuky začínajícího zápasu.

Vydšená labradorka musela zastavit. Dostala se do slepé uličky. Z jedné strany strmá skalní stěna, z druhé potok rozvodněný nedávným deštěm. Neměla kam jít a chrčivý sípot byl slyšet čím dál blíž. Ozval se podivný blekotavý zvuk zdánlivě připomínající smích a na mýtinu dorazila ta nepřirozeně světlá humanoidní bytost. Pomalu k ní napřahovala hrozivé drápy. Andy prudce vyrazila zakousla se humanoidovi do levého předloktí. Les proťal hrozivý řev plný bolesti. Predátor psa setřásl, jeho tělo letělo vzduchem, až narazilo na skálu, pod kterou zůstalo nehybně ležet.

Bolest v předloktí byla nesnesitelná, celá ruka mu pulzovala. Svoji kořist už měl jistou, to věděl. Zranění mu ale znemožňovalo psa odtáhnout do úkrytu dřív, se zase objeví ten hloupý Vydědenec, kvůli kterému teď riskuje své odhalení. Viděla ho sice i ta malá holka, té však sotva kdo uvěří. Za to dospělý vyděděnec znamenal skutečnou hrozbu. Musí se ho nějak zbavit, nemá na vybranou. Prostě musí.

Bolestný řev dovedl Libora až k místu souboje. Tam na něj čekal šok. U skalní stěny ležela Andy bez jakýchkoliv známek života a nad ní se skláněla sténající bělavá postava. "Ne! Andy!," zařval Libor a humanoid se upřeně zahleděl na něj. Jeho tvář měla výraz, který jako by říkal: "Teď jsi na řadě ty. Odsud už neodejdeš." Blížil se odhodlaně k Liborovi, rozhodnutý ho zabít. Libor před ním pomaličku ustupoval, dokud nezakopl o pařez a nepřepadl na záda. Predátor byl v mžiku u něj a chystal se mu zasadit poslední ránu. Vyděšený Libor popadl první klacek, na který dosáhl a vší silou útočníka praštil. Tvor se zavytím ustoupil, překvapený protivníkovou reakcí. Tím Libor získal dostatek času na to, aby vstát ze země a efektivněji se bránit.

Až příliš pozdě si uvědomil, jakou udělal chybu. Teď byl mezi skálou a potokem uvězněný stejně jako jeho bývalá kořist. Útěkem by nic nezískal. Přišlo by mnohem víc vyděděnců se svými hromnicemi a určitě by ho zabili. Ne, musí se postavit tomu JEDINÉMU Vyděděnci, nebo zemře.

Libor stál konečně znovu pevně na nohou, klacek posetý mnoha ostrými výčnělky po ulomených větvích držel jako baseballovou pálku. Tvor po něm za občasného syčení chňapal nezraněnou rukou a zdálo sem že má trochu strach. Několikrát ho praštil, přičemž byl dravec neustále nucen ustupovat směrem k svažujícímu se břehu potoka. Pochopil, co Liborovi jde a podnikl poslední pokus o útok. Libor v poslední chvíli humanoidovi podrazil nohy klackem. Ten v zoufalé snaze zachránit se popadl Libora za kotník a v tu ránu oba klouzali po bahnitém břehu do rozbouřených vod bystřínského potka.

Nebýt toho, že se Libor zachytil vyčnívajícího kořene stromu, byl by teď dozajista polykal andělíčky ve studené vodě. Přesto jej něco těžkého táhlo níž a níž. Podíval se dolů a spatřil dravce, jak křečovitě visí jedním pařátem za jeho botu. Ve tváři se mu zračilo nevýslovné zděšení. Zchromlá ruka mu jen zplihle visela u těla. Libor začínal cítit, jak se mu ta bota začíná zouvat. Snažil se jí setřást, aby se tak zavil nadbytečné váhy humanoida, který sebou nebezpečně házel, snažíc se udržet na botě. Hrozilo, že stáhne Libora pod vodu. Po chvíli snažení se tvor smířil s jeho marností. Bota se posunula Liborovi téměř až na špičku nohy. Přestal bojovat. Byl smířený se svým osudem. Odevzdaně, s naprostým klidem vytáhl drápy z potrhané látky a pustil se. Rozběsněný živel uchvátil jeho tělo a unášel ho dál vymletým korytem potoka. Vyčerpaný Libor s vypětím všech sil vyšplhal zpátky nahoru, kde se následkem totálního vyčerpání zhroutil vedle Andy a tvrdě usnul.

Brzy ráno ho probudil pocit, jako kdyby mu obličej někdo přetřel páchnoucím vlhkým hadrem. Otevřel oči. Ležel na jehličí. Uvědomil si, že je stále v lese. Do je ho zorného pole se dostala jakási béžová šmouha. Jak se přibližovala, získávala stále konkrétnější tvar. "Andy! No pojď sem! Ty žiješ!," volal radostně na svoji fenku, zatímco se vítali. Štěstím div neplakal. "To jsem včera měli ale rušnou noc, že?," řekl a hladil ji po hlavě. Vstal a šel se podívat k potoku. Velká voda byla pryč a potok se zase uklidnil. Přemýšlel, zda by měl o včerejšku někomu říct, ale rozhodl se o tom raději pomlčet. Znělo to až příliš fantasticky, než aby to někdo pokládal za pravdu. Možná se mu to zdálo nebo to na té párty trochu přehnal s pitím a vše byl jen výplodem jeho mysli. Vrátil se zpátky za svojí labradrokou. Pojď, Andy," řekl. "Půjdeme domů."

15. prosince 2010, večer

Dnes přijel za Liborem jeho kamarád Michal Berger. Měl teď několikadenní volno a tak velice rád přijal pozvání od Libora na víkend. Michal se právě vracel z pokoje pro hosty, kde dokončil vybalování a sedl si vedle svého přítele sledujícího večerní zprávy. "Na závěr tady máme velice kuriózní zprávu," odříkávala moderátorka. Jednomu lovci jelenů z americké Louisiany se podařilo vyfotografovat neznámého tvora. Na obrazovce se objevila fotografie humanoida s velkýma očima. Libora z toho očividně zamrazilo v zádech. Takže přece jen to nebyl žádný sen. Bylo to skutečné, ten tvor existuje. Michal, který ho chvíli pozoroval, do něj šťouchl. "Co se děje, kámo? Vypadáš, jako kdybys viděl ducha."

KONEC

Alfaraptor
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Betaraptor Betaraptor | Web | 14. září 2011 v 21:46 | Reagovat

Hezký, ale trochu dlouhý.

2 kryptozoologicky kryptozoologicky | 14. září 2011 v 21:56 | Reagovat

Páni moc hezká práce opravdu klobouk dolů ;-) za to čtení to stojí :-)

3 Prehistoricworld Prehistoricworld | 15. září 2011 v 21:42 | Reagovat

Skvělá práce !

4 spider-špek spider-špek | 19. května 2012 v 9:35 | Reagovat

fakt peknyy stoji to za to si to prrecist

5 robbca robbca | 8. července 2012 v 21:59 | Reagovat

:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama