Únor 2012

Hlubina - recenze knihy

26. února 2012 v 21:06 | Isla-Nublar-Crew |  Knihy

Obálka knihy Hlubina, Zdroj: www.martinus.sk

Carcharodon megalodon, žralok dosahující kolosálních rozměrů. Právě okolo něj se točí knižní série autora Steva Altena. Mezi tyto knihy patří i díl s názvem Hlubina (v orig. The Trench). V této knize se společně se skupinou protagonistů a nejedním antagonistou vydáváme po stopách gigantické samice megalodona, která uprchla z nádrže Tanakova institutu. Ta začíná ohrožovat nejen zástupce mořského života ale i lidské životy. V příběhu se objevuje nejen Megalodon, ale i krákokrcí pliosauři rodu Kronosaurus, kteří jsou zde dokonale přizpůsobeni životu v hlubinách (adaptace pomocí žaber).

Příběh knihy je velice dobře propracovaný a plný nejrůznějších zvratů, které příjemně ozvláštňují četbu. Jednotlivé střety s olbřímí parybou jsou vykresleny naprosto dokonale a vtahují čtenáře do děje. Autor navíc hluboko proniká do psychiky jednotlivých postav a rozebírá jejich rozličné pohnutky. V některých případech toto působí až mírně nepříjemným dojmem. Navzdory tomu že autor vydal v sérii o megalodonovi celých pět knih a další spisuje, vždy přijde s naprosto dechberoucími nápady které předčívají jeho předchozí. Díky tomu jeho knihy nepůsobí monotóním dojmem a jsou schopny čtenáře velkou měrou bavit.

Jako další bod bych vypíchnul oblasti knihy, kde Megalodon napadne mořské živočichy či lidi. Ty jsou až neuvěřitelně naturalistické a rozepsané do nejmenších detailů. Jsem si jistý tím, že ne na každého by musely mít pozitivní vliv. Mezi nejepičtější části knihy patří konfrontace žraloka s vorvaněm a samozřejmě střety s hlavními protagonisty. V neposlední řadě bych knize vytknul až přílišné negativistické vztahy mezi jednotlivými postavami, které gradují až do nesmyslně násilných situací. Osobně jsem názorem spíše pacifista a humanista, takže to může být víceméně pouze můj přecitlivělý dojem. Nicméně obecně vzato se domnívám, že zvraty mezi postavami a jejich vývoj jsou vynikající. Příběhu dodávají vynikající gradaci a finální klimax je až šokující.

A v řadě poslední bych chtěl podotknout, že jsem byl během čtení iritován několika fakty odbornějšího rázu. Prvním je skutečnost, že Megalodon je v knize opakovaně nazýván rybou. A to nikoliv slovy hlavních postav, což by se dalo i pochopit, ale dokonce samotným autorem. Dále jsou zde rybami nazýváni i zástupci podřádu odontoceti - ozubení kytovci. Konkrétně mohu jmenovat kosatku a vorvaně. V poslední řadě bych si dovolil zmínit fakt, že jedna z vět v knize je víceméně hybridem češtiny a angličtiny. Setkáváme se zde s, a nyní si dovoluji citovat: "Mám přednášku na téma cretaceous chelonians." V tomto případě je první část věty jednoznačně česká, nicméně část zvýrazněná kurzívou je anglicky. V překladu doslova znamená "křídové želvy". Samotná věta má potom asi tak smysl jako například "Já jsem at home". I když poslední bod kritiky je způsoben spíše mojí profesionální deformací, která vyvstává z přespřílišného studia a vyučování angličtiny.

Kolem a kolem, přes několik víceméně nepodstatných výtek spíše faktického charakteru jde o velice působivé dílo, které by dozajista nemělo chybět v knihovničce žádného paleontologického entuziasty. Obecně vzato jsou knihy Steva Altena velice kvalitní, zejména potom ty z megalodoní série.

Isla-Nublar-Crew

Teorie neodinosaurů

24. února 2012 v 21:54 | Isla-Nublar-Crew |  Kryptozoologie

Rekonstrukce teropoda druhu Masiakasaurus knopfleri, Zdroj: www.nhm.ac.uk

Není třeba zdůrazňovat, že dinosauři oficiálně vyhynuli na konci druhohor před 65 miliony let. Tato hranice je obecně nazývána K-T (křída-terciér). Nejrozšířenější teorie říká, že na Zemi spadl meteorit, který zapříčinil vyhynutí dinosaurů a spousty dalších typů živočichů. Často je tato událost spojována i se sopečnou činností. Nicméně ze všech koutů světa přicházejí zprávy ohlašující pozorování dinosaurů nebo dalších živočichů z jejich dob. Dají se tyto zprávy brát vážně? V první řadě si je potřeba uvědomit, že Země během posledních 65 milionů let prošla mnoha změnami. Přesouvaly se kontinenty, měnilo se klima, dochází ke změnám složení atmosféry, na Zemi se objevují stále nové typy organismů. Je třeba zdůraznit, že veškeré prosperující druhy se musí těmto podmínkám přizpůsobovat. Známe však i mnohé živé fosílie (z nichž ne všechny samozřejmě pocházejí z druhohor), jejichž původ se datuje miliony let nazpět, mezi ně patří například Latimerie podivná (Latimeria chalumnae), Okapi (Okapia johnstoni), Haterie (Sphenodon punctatus), skalní krysa z Laosu (Laonastes aenigmamus). Mezi živé fosílie patří i tak notoricky známé druhy jako krokodýli nebo žraloci. S jistou rezervou se za živé zkameněliny dají považovat i nosorožci, jejichž pradávný rodokmen je vskutku fantastický. Stačí si připomenout gigantické nosorožce, jako Indricotherium.

V průběhu chodu geologického času se každý tvor musí přizpůsovat daným podmínkám a tlaku ze strany predátorů. V tomto bodě bych rád podotknul, že většina živých fosílií je stran velikosti spíše titěrná, neboť jimi nebyla překročena takzvaná kritická hranice. Kataklysma na konci druhohor přežily pouze organismy menší - nejlepším příkladem jsou drobní savci, kteří se mohli ukrýt do svých nor a nadále relativně dobře prosperovali. Přehlédněmě však kritickou velikostní hranici a připustmě, že rozhraní K-T skutečně přežilo několik druhů dinosaurů. Země se posléze měnila a daní dinosauři by se podmínkám zcela zákonitě museli přizpůsobovat. Je tedy nad slunce jasnější, že v současnosti se nemůžeme setkat s dinosaury, které známe z fosilního záznamu. Spíše bychom zde museli spekulovat o jejich hypotetických evolučních potomcích. Podívejme se například na evoluci chobotnatců a koňů, která byla mírně řečeno fascinující. Na těchto skupinách je perfektně vidět, jakými změnami život prochází. Zde musím podotknout, že veškeří v současnosti pozorovaní dinosauři přesně odpovídají zvířatům z pravěku, jako kdyby se v průběhu času vůbec nezměnili. Spíše to působí, jako kdyby je jakási tajemná síla vytrhla z hlubin pravěku a na jistou dobu umístila do současnosti. Předchozí tvrzení prosím chápejte pouze jako nadsázku, jejímž prostřednictvím jsem se pokusil lépe vysvětlit danou situaci.

Následuje výčet nejvýznamnějších typů v současnosti údajně pozorovaných tvorů. V závorce vždy nejvíce podobný pravěký tvor známý z fosilního záznam:

- Čipekve - Afrika - Theropod (Baryonyx/Ceratosaurus)
- Dinosaurus z Partridge Creek - Severní Amerika - Theropod (Ceratosaurus)
- Emelantuka - Afrika - Ceratopsid (Centrosaurus)
- Kasai rex - Afrika - Theropod (Přirovnávaný k rodu Tyrannosaurus)
- Kongamato - Afrika - Pterosaurus (Dimorphodon)
- Mbielu-Mbielu - Afrika - Thyreophoran (Kentrosaurus)
- Minhacao - Jižní Amerika - Sauropod (Saltasaurus)
- Mokele-Mbembe - Afrika - Sauropod (Aegyptosaurus)
- Stoa - Jižní Amerika - Theropod (Carnotaurus)

Zeleně jsou označeni kryptidi, kteří se nyní vyskytují na lokalitách, které v druhohorách obývala zvířata jim podobná. Červeně jsou označena zvířata, jejichž fosílie z daných lokalit známy nejsou.

Velkým argumentem kryptozoologů je fakt, že určitá zvířata byla skutečně pozorována na místech, z nichž známe jejich fosílie. Další teorie hovoří o tom, že místní domorodci nalezli pouze jejich kosti a nadále o nich předávali z generace na generaci historky a legendy, což je skutečně velice snadno představitelný a racionální scénář (vzpomeňme si na draky, obry, kyklopy a další mýtické bytosti, které jsou založeny pravděpodobně na nálezech fosílií). Z nálezů atypických kostí se tedy po mnoho generacích mohly stát legendy o pozorování zvířat z masa a kostí. Tomuto tvrzení na druhou stranu oponují současná pozorování, která pocházejí nejen od domorodců. Mezi ně patří například nedávná pozorování tvora Čipekve. Někteří kryptozoologové zastávají názor, že se může jednat o gigantický druh neznámého varana.

Nyní se ale přesuňme k vysvětlení, které jsem si v poslední době skutečně oblíbil. Domnívám se, že někteří současní takzvaní neodinosauři nemusejí mít s druhohorními dinosaury víceméně nic moc společného. Během milionů let evoluce je možné, že některé organismy se vzhledově mohly vyvinout tak, že velkou měrou mohou připomínat vyhynulé dinosaury. Udám příklad, který s dinosaury nemá zhola nic společného. Na základě velikosti a ze stran zploštělého tvaru tesáků levharta obláčkového (Neofelis nebulosa) se někteří vědci domnívají, že se v případě další prosperace jeho druhu bude moci čistě hypoteticky vyvinout v živočicha, který by mohl nemalou měrou připomínat šavlozubé kočky, které jsou často nesprávně označovány názvem šavlozubý tygr, který je poněkud zavádějící. Představme si tedy nyní neznámého plaza, který se v nedávné současnosti vyvinul tak, že připomíná například sauropoda. Tím by se dalo i vysvětlit chybějící pozůstatky dinosaurů ve fosilním záznamu. I ten je však samozřejmě až zoufale neúplný - fosílie se tvoří jen za určitých podmínek - např. při závalu bahnem nebo popelným prachem. Nejvíce fosílií suchozemských tvorů pochází z pobřežních oblastí, nebo z oblastí, které byly nějakým způsobem spjaty s vodním živlem. Sám se domnívám, že údajný sauropod Mokele-Mbembe může být spíše jakousi gigantickou želvou s měkkým krunýřem, dlouhým krkem a poměrně dobře přizpůsobenou pohybu po suché zemi díky tomu, že se přizpůsobila pojídání určitých stromových plodů, což je u Mokele-Mbembe zcela jasně zdokumentováno.

Domnívám se, že nejlegitimnějším typem neodinosaurů jsou takzvaní mořští dinosauři. V tomto směru zde samozřejmě zdůrazňuji, že veškeří známí dinosauři byli dozajista suchozemští. Tehdejší mořští plazi (a pterosauři) tvořili naprosto jinou skupinu. Zde je ale řeč o dinosaurovi, který se hypoteticky mohl přizpůsobit vodním podmínkám. Osobně bych ho přirovnal k eocénním mesonychidním kopytníkům - předchůdcům všech velryb. Přízpůsobení se dinosaurů vodnímu prostředí by byla jakási parafráze na vývoj kytovců. Příklady konvergentní evoluce jsou zřejmé - nejvýraznější příklady jsou bezesporu vačnatec Thylacosmilus X Šavlozubé kočky a Vakovlk (Thylacinus cynocephalus) X Vlk (Canis lupus). Jenoduše řečeno - tvorové žijící v podobných podmínkách někdy nesou jisté shodné anatomické rysy. Přizpůsobení se vodnímu prostředí stran skupiny Dinosauria tedy podle mne není žádný nesmysl.

Zprávy o vodních dinosaurech pocházejí především z jihu Nového Zélandu, Queenslandu, Patagonie a ostrova Nantucket. Jejich studiem se zabýval například přírodovědec a kryptozoolog Ivan Sanderson. Nejčastějšími důkazy existence těchto tvorů jsou gigantické tříprsté stopy na plážích (které se vymykají ptačím parametrům) a trus obsahující zbytky ryb. Podle zástupců kmene Zulu čas od času z Indického oceánu vycházejí stvoření, která jsou jimi nazývána silvane manzi. Podle svědků jsou tato zvířata pokryta šupinami, mají želví hlavu a pohybují se po dvou mohutných končetinách. Velikostí údajně překonávají místní krokodýly. Poslední zdokumentované zprávy o pozorování silvane manzi pochází z roku 1937. I dřívě zmíněný Ivan Sanderson během leteckého průzkumu spatřil neidentifikované zvíře. Podle jeho popisu se nemohlo jednat o žádného známého zástupce místní fauny. Co je také zajímavé je fakt, že někteří svědci prohlašují, že těla zvířat pokrývá srst. Nicméně je spíše pravděpodobné, že se může jednat o pokryv pěří či protopeří, které je zdokumentováno u mnohých fosilních teropodních dinosaurů. Spousta vodních živočichů přežila hranici K-T - jmenujme latimérii podivnou, krokodýly a například žraloky. A že neznáme žádné fosílie tohoto hypotetického tvora? I poslední známé fosiílie latimérií pocházejí z druhohor, potom jako kdyby se po nich slehla zem. Je možné, že by další přeživší mohl být jakýsi typ teplokrevného dinosaura skvěle adaptovaného pro vodní prostředí? Ta šance tu jistě je. Světové oceány jsou zmapované až zoufale málo, často dochází k objevům i větších druhů zvířat. Podívejme se na dravce jako spinosauridy a masiakasaura, kteří byli prokazatelně rybožraví. Odtud je jenom krůček k adaptaci pro vodní prostředí. V současnosti byl dokonce objeven drobnější ceratopsid (Koreaceratops hwaseongensis), u kterého se vzhledem k tvaru ocasu předpokládá, že se alespoň občas pohyboval ve vodním prostředí. Pokud se na Zemi skutečně ještě žije nějaký dinosaurus, tak silvane manzi je ideální kandidát - až moc věcí zde hezky zapadá dohromady.

Isla-Nublar-Crew

Znovuzrození rostliny Silene stenophylla

21. února 2012 v 17:57 | Isla-Nublar-Crew |  Věda

Silene stenophylla, Zdroj: www.dailymail.co.uk

Díky unikátnímu nálezu bylo uměle stvořeno několik jedinců rostliny, které byly typické pro období zhruba před 30 000 lety. Rostlina byla vytvořena díky norám pravěkých pozemních veverek, které byly vystlány i právě semeny rostliny druhu Silene stenophylla. Tento druh se stále vyskytuje v oblasti dnešního Ruska. Nicméně semínka uchovaná v norách veverek vykazují některé jiné znaky, obecně vzato jsou o něco menší. Vzorky byly vyzdviženy z hloubky 38 metrů, kde povětšinou vládnou teploty pod hranicí bodu mrazu. Radiokarbonová metoda prokázala, že nalezená semena jsou 31 500 - 32 100 let stará. Vedoucí výzkumník Dr David Gilichinsky prohlásil, že sedimenty pocházejí z období, které je nazýváno pozdním pleistocénem.

Ve sterilních podmínkách byly použity nejmodernější přístroje přístoje, které umožnily za krátký čas vyprodukování většího počtu jedinců rostliny z jednoho jediného vzorku. Vzkříšení jedinci se do jisté míry odlišují od recentních rostlin téhož druhu, což může poukazovat na jistou změnu vzniklou na základě posunu na evolučním žebříčku.

Někteří optimističtější vědci naznačují, že díky z materiálu z veverčích nor by mohlo být znovuzrozeno mnohem více organismů, tehdejší lokální megafaunu vědci nevylučují. Díky místním unikátním podzemním podmínkám je možné, že by se zde dala nalézt například srst velkých místních savců, jejíž DNA by vůbec nemusela být poškozená. V permafrostech byla již objevena spousta podobných nálezů, mezi ně patří i nálezy jinak výborně zachovaných jedinců mamutů obecně známého druhu Mammuthus primigenius (česky Mamut srstnatý). "Všechny nory se nacházely v hloubce 20 až 40 metrů pod současným povrchem. Ve stejných usazeninách se nacházejí kosti velkých živočichů jako mamut, nosorožec srstnatý, bizon, kůň, jelen a další zástupci z doby mamutů," prohlásili výzkumníci.

Isla-Nublar-Crew

Fragment - recenze knihy

15. února 2012 v 21:19 | Isla-Nublar-Crew |  Knihy

Fragment, Zdroj: www.knizniarena.cz

V předchozím článku jsem publikoval svou velice kladnou recenzi knihy Ledová Kletba. Jí následuje recenze knihy Fragment z pera obecně poněkud podceňovaného autora Warrena Fahyho. Jako předmluva v knize vystupuje až šokojící vědecké pojednání o invazních druzích a jejich vlivu na zemské ekosystémy.

Většina příběhu knihy je zasazena na tropickém ostrově. Hendersonův ostrov je relativně malý a izolovaný ostrov, který je od zbytku světa oddělen vysokými útesy. I jeho objev v historických dobách je zahalen tajemstvím (zasazeno do r. 1791). Na ostrově se vylodí skupina námořníků, aby zde získala zásoby vody. Skupina je ale napadena a jeden z mužů nenávratně ztracen. Loď odplouvá v dál a ve čtenáři je ponechána spousta otázek a takřka žádné odpovědi.

Nadále se přesouváme do současnosti. Na ostrov připlouvá tým dokumentaristů, který doufá, že na tomto místě pořídí záběry některých endemických druhům. Dokumentaristé jsou ale během několika minut nadapeni skupinou neznámých zvířat a pouze dvěma z nich se podaří uniknout. Je kontaktována armáda, která uzavírá ostrov. Na ostrov je dokonce transportována mobilní laboratoř NASA. Začíná průzkum tamního života, který se vyvíjel velice nezvyklým způsobem. Ukazuje se, že ten se až fascinujícím způsobem lyší od zvířat ze zbytku planety. Tato zvířata mají co dočinění s prehistorickou faunou. De facto se jedná o jakousi parafrázi na Ztracený Svět sira Arthura Conana Doylea. Nicméně zde se čtenář setkává s živočichy vývojově mnohem staršími. Nechci prozrazovat moc, ale i tak případným zájemcům o četbu knihy naznačím pár faktů: Kambrium, burgesská fauna. K tomu ještě připočtěte pěknou řádku milionů let evoluce. Zasvěcenější čtenáři blogu nyní patrně už vědí, co mohou očekávat.

Na celé knize jsem oceňoval zejména celý její vědecký koncept, jeho stravitelnost a uvěřitelnost. Velice mile mne překvapilo jakési nahlédnutí do akademického prostředí, kde se dostáváme do nejrůznějších laboratoří či přednáškových sálů. Některé vědecké názory autorem v knize zmíněné jsou dozajistá fascinující a jistě stojí za zamyslení (spojitost sexu a predace, nebezpečnost inteligentního života a další). Samotné tvory autor přirovnává k "členovcům, kteří se chtěli stát savci". Přirovnání je to trefné, což se ukáže například u pitvy jednoho ze živočichů, který je zde nazýván Hendersonova krysa. A zdá se, že na ostrově může existovat i inteligentní život...

Autorovi se podařilo stvořit velice čtivé a příjemně působící dílo, jenž je plné úvah, které jsou až zarážejícím způsobem poutavé. Žádný nadšený čtenář fikce nebo člověk, jehož fascinují prehistoričtí členovci by si ji zajisté neměl nechat ujít. Knihu doplňuje podrobná mapa Hendersonova ostrova s informačními kartami k dvěma živočichům (Hendersonova krysa, kutálející mravenec). U nás vydalo nakladatelství Plejáda. Četbu knihy všem opět vřele doporučuji...

Isla-Nublar-Crew

Ledová kletba - recenze knihy

14. února 2012 v 18:20 | Isla-Nublar-Crew |  Knihy

Ledová kletba, Zdroj: www.fantasya.cz

Jedním z velkých amerických románů, který mne v poslední době skutečně oslovil, je Ledová kletba (orig. Terminal Freeze) od autora Lincolna Childa. Tento spisovatel stojí například za klasickým titulem Relic, který byl i zfilmován za použítí animatronik z dílny nedávno zesnulého génia Stana Winstona.

Během vědeckého výzkumu na jedné opuštěné vojenské základně je v místním ledovci objeveno něco neobvyklého. V jedné jeskyni poblíž základny vědce šokuje nález nemalé bytosti zmrzlé v ledu. Z něj se pouze upírají velké žluté oči podobné kočičím. Paleobiologové usuzují, že se patrně jedná o konzervovaný exemplář rodu Smilodon (vzhledem k velikosti je jmenovitě zmíněn druh S. populator). Nadále je na místo vyslán dokumentární štáb, který má pořídit dokument o význačném nálezu. Tělo je v bloku ledu vyříznuto z ledovce a přepraveno do areálu základny. Blok je následovně uložen ve speciálním kontejneru. To má být následovánorozmrazením v přímem přenosu. Zvíře ale zmizí a základnu začne obcházet smrt.

Lincolnu Childovi se podařilo vytvořit příběh, který je dokonalou kombinací vědeckých faktů a mytologie tamních původních obyvatel (jimiž nejsou Inuité, nýbrž Tunité). Zmrzlé a posléze oživnuvší zvíře se jistě nedá považovat za šavlozubou kočku. Stavba jeho těla zahrnuje některé velice neobvyklé znaky. Nic zde však nechci prozradit, neboť autorem knihy bylo dozajista vzhledem ke struktuře díla míněno, že vzhled šelmy by měl být prozrazen až nakonec. Tomu se také dostává prostoru až téměř na samotném konci knihy. Celá kniha je skutečně dynamická a psána až strhujícím způsobem. Osobně jsem k ní byl doslova přikován a každé slovo jsem hltal. Bylo víceméně obtížné se od ní odtrhnout. Kniha má spád a vědecké koncepty v ní uvedené do sebe perfektním způsobem zapadají a jsou relativně uvěřitelné. I jisté začlenění mytologie Tunitů je zajisté velice působivé a knize poskytuje značný zvrat. Veškeré prostory, v nichž se děj knihy odehrává, jsou popisovány velice barvitě a přesvědčivě. Od zasněžených plání až po úzké chodby podzemní základny. Jednotlivé scény, v nichž probíhá nějaká akce jsou velice různorodé a nezapomenutelné. Obecně vzato se jedná o jednu z nejlepších knih, které jsem za celý svůj život četl. Každému milovníkovi fiktivní literatury bych ji chtěl velice vřele doporučit. V našich zeměpisných šířkách vydalo nakladatelství BB Art (které v poslední dobou hýří fascinujícími tituly). V některé z dalších recenzí se budu zabývat knihou Fragment z pera Warrena Fahyho.

Isla-Nublar-Crew

Po stopách dinosaurů - recenze (I-N-C)

10. února 2012 v 3:55 | Isla-Nublar-Crew |  Knihy

Po stopách dinosaurů, Zdroj: www.dinosaurus.bloguje.cz

Poslední kniha Vladimíra Sochy je narozdíl od jeho předchozích knih spíše fikcí. Ačkoliv jsou zde prezentována fakta ve světle moderní vědy a významnějším dinosaurům se zde dostává informačního bloku. V knize "Po stopách dinosaurů" se vydáváme až na počátek evoluční cesty těchto fascinujících tvorů. Autor nám zde prezentuje 21 povídek, které jsou řazeny chronologicky. Počínaje Triasem a konče Křídou.

V některých směrech jsou jisté prvky povídek repetitivní. Obvykle narážíme na smečku dravých dinosaurů útočících na povolnější herbivory. Jednotlivé aspekty se zde velkou měrou opakují. Například to, že autor zdůrazňuje fakt, že dravci si nemohou nechat zranit žebra, nebo další části těla. Co bych dále vyčetl je až přílišná prezence pterosaurů. V různých povídkách loví, narážejí navzájem do sebe a padají na zem, nebo vylézají z nor. Na druhou stranu je zde mořským plazům věnována skutečně malá pozornost - objevují se pouze v několika málo povídkách. Z jejich potenciálu mohlo být v prospěch různorodosti knihy vyždímáno mnohem více. Dané problémy se snad daly vyřešit tím, že by počet povídek v knize byl snížen na polovinu. Rovněž je mi relativně líto, že každá z dosavadních knih autora v názvu nese slovo "dinosaurus" v některém pádu a číslu. Zajisté se jedná o fascinující skupinu živočichů, nicméně na této planetě žila spousta živočichů, která s dinosaury neměla zhola nic společného, a i tak by si zasloužila větší veřejnou pozornost. Co bych zase ocenil je fakt, že jedna z povídek je situována do oblasti Kutné Hory. Bydlím řádově několik kilometrů odsud a často zde také hledám fosílie (lokalita Kaňk).

Z posledního odstavce vyplývá, že se většinou v hlavních rolích příběhů objevují dinosauři. Jakousi výjimku z pravidla snad tvoří práce, v které hlavní roli protagonisty zastává dravý savec Repenomamus giganteus. Celkově vzato se jedná o oddechovou práci. Alespoň já jsem ji v průběhu čtení tak vnímal. Veškeré z povídek jsou po odborné stránce aktuální, což je samozřejmě pro tuto dobu standard.

Jenom bych rád podotknul, že bych uvítal poněkud serioznější obal. Spinosaurus je sice v pořádku, ale styl písma je spíše nevyhovující. Díky tomuto faktu mohu sdílet celkem humornou historku. Svým vozem jsem jel zhruba 20 kilometrů do jednoho z místních lepších knihkupectví. Knihu jsem našel prakticky ihned. Po tom, co jsem došel k pultu, jsem ji předložil pokladní a v tu chvíli jsem si všiml holčiny opodál, která se překvapeně dívala na obal knihy. Posléze upřela šokovaný zrak na mne, jako kdybych si snad kupoval omalovánky, komiks s Kačerem Donaldem, nebo něco na ten způsob. Rád bych podotknul, že jsem měl společenský oděv, košili, lakýrky a kalhoty. Z toho usuzuji, že jsem snad nepůsobil nijak směšně.

V poslední řadě bych knize vytknul časté používání závorek a uvozovek. Celkově vzato se zajisté jedná o velice příjemnou knihu. Ovšem má své nedostatky, ale i tak jde o nenáročné čtení, které je i příjemně edukativní. Rovněž i ilustrace jsou opravdu výtečné a působí velice pozitivním dojmem. Přes několik víceméně nepodstatných nedostatků bych knihu čtenářům blogu spíše doporučil.

Isla-Nublar-Crew

Po stopách dinosaurů - recenze (A)

10. února 2012 v 2:53 | Alfaraptor |  Knihy


Obálka knihy, Zdroj: www. dinosaurus.bloguje.cz

Po stopách dinosaurů

…aneb pár vět o knize s "podivným" fialovým Spinosaurem na obálce

Ztracený svět a Zavátý život Josefa Augusty nebo Gladiátoři druhohor Jaroslava Mareše. Co mají tyto jedinečné knihy společného? Krom toho, že jsou od českých autorů, je tvoří soubory povídek popisujícími osudy tvorů, kteří kdysi obývali naši planetu. Loni se k nim přidal i titul s názvem Po stopách dinosaurů od českého popularizátora paleontologie a pravěku Vladimíra Sochy.

Kniha se skládá z 21 chronologicky seřazených povídek, jejichž hlavními aktéry jsou překvapivě (jak už sám název napovídá) dinosauři. Mimo to v příbězích narazíme také na pterosaury, obří krokodýly nebo primitivní savce, kteří však vytvářejí jen okrajovou část děje. Na všechny zmíněné tvory je nahlíženo velice moderním pohledem získaným z nejnovějších paleontologických poznatků doplněnými pěknými ilustracemi Lubomíra Kupčíka. Dinosauři, hlavně menší dravci, mají pernatý pokryv těla a jsou navzdory dodnes převládajícím představám vykresleni jako aktivní a teplokrevná zvířata. Poslední tři povídky se od zbytku liší. V první s názvem Mrazivé slunce dávnověku nahlédneme do snu jednoho paleontologa, který nakonec povede k nečekanému objevu. Zub obřího leguána popisuje historii objevení zkameněliny jednoho z prvních popsaných dinosaurů, býložravého ornitopoda Iguanodona. Poslední povídka, Než přiletěl asteroid, je ze všech nejbizarnější. Setkáváme se zde s fiktivní inteligentní rasou Sauroidů, kteří se vyvinuli z malých srpodrápých dravců jako byl Troodon nebo Bambiraptor.

Alfaraptorův názor na knihu:

V pořadí již čtvrtá Sochova kniha tak trochu vybočuje z řady předešlých titulů majících za úkol čtenáře vzdělávat. Je to vcelku pohodové a dalo by se říct nenáročné ba i zábavné čtení, avšak i zde se pokouší prodrat nějaká ta tendence poučovat. Téměř v každé povídce naleznete víceméně nepodstatné zmínky o ptakoještěrech. Velké množství slov s uvozovkami, dokonce i na místech, kde by nemusely být, na mě působilo při čtení dost rušivým dojmem. U dvou povídek, jmenovitě Poslední lov a Opuštěné hnízdo dochází k téměř stejnému způsobu smrti dravců, rozdrcená žebra jim propichují plíce a osrdečník. O to ani tak nejde, spíše je zvláštní, že jsou tyto příběhy umístěny vedle sebe, čímž vás na to ihned upozorní. Na závěr se ještě vyjádřím k příběhu s názvem Kráčející leviatan. V mnoha znacích se velmi shoduje s povídkou Volání samoty z knihy Zavátý život od Josefa Augusty. V obou případech se zde vyskytuje přestárlý dinosauří samec, opouštějící své stádo, aby odešel zemřít, stejně jako spousty generací před ním. Objevují se zde Ceratosauři. V Augustově případě se sice jednalo o Megalosaury, ale ilustrátor knihy, Zdeněk Burian, jim přimaloval roh na špičku nosu. Oba dinosauři se také při své poslední pouti museli dostat přes oblast s bahnitou půdou. Jak je vidět, shod je opravdu mnoho. Také obálka s ilustrací od Luise Reye nedopadla nejlépe. Fialový Spinosaurus s ulovenou latimérii už způsobil při koupi knihy nejednu nezáviděníhodnou situaci. Své vám o tom může říct kolega Isla-Nublar-Crew v další části článku. Pokud však dokážete překonat všechny výše zmíněné nedostatky, rozhodně se nebudete nudit. Jelikož autorovy knihy vycházejí jako houby po dešti, jistě by nebylo zvláštností, kdybyste později v knihkupectvích objevily knihy jako například Na křídlech pterosaurů nebo Potápění s mosasaury. Inu, kdo ví…

Alfaraptor

Mamut na videozáznamu?

10. února 2012 v 1:00 | Isla-Nublar-Crew |  Kryptozoologie

Údajné video mamuta, Zdroj: http://www.youtube.com/watch?v=hQ1E3wWBpn4

O údajném přežívání mamutů v asijské části Ruska stále koluje spousta legend. Zdejší lidé si po generace předávají historky o obřích zvířatech žijících v podzemí, kteří se nápadně podobají ochlupeným prehistorickým chobotnatcům. Nicméně je patrně zřejmé, že tyto příběhy jsou založeny na nálezech mršin mamutů, které se vedle těl srstnatých nosorožců (a další megafauny) nacházejí ve zdejším permafrostu. Z modernější doby pochází až nápadně málo svědectví, mezi ně patří například různá vyprávění zdejších lovců nebo dobrodruhů. Mezi nejčastějšími událostmi jsou nálezy velkých oválných stop, či pozorování zvířat, která se podobají velkým slonům pokrytým srstí. Sibiř je poměrně rozlehlé a nehostinné prostředí. Je možné, že zde stále přežívá populace těchto prehistorických živočichů? Tato pravděpodobnost značně převyšuje možnou recentní existenci dinosaurů a dalších tvorů z druhohor.

Nejnovějším důkazem podporujícím údajnou existenci Mamutů je video pořízené na území Sibiře. Na něm zde jakási hnědá silueta překračuje širokou řeku. Tělo se směrem dozadu značně svažuje, neboť přední pár končetin je o něco vyšší. Na snímku je i objekt připomínající chobot. Jedna jeho část je navíc sotva znatelně přerušována světlou linií, která by mohla indikovat přítomnost klů, které jsou pro mamuty tak typické. Video neposkytuje jakouvoliv možnost srovnání velikosti v souvislosti s okolními předměty. Objevily se i názory, že by se mohlo jednat o velkého hnědého medvěda nesoucího řekou velkou rybu. Nicméně je pravděpodobné, že zvíře je větší bež medvěd. Navíc údajný chobot se ve zbarvení shoduje se zbytkem těla. Ačkoliv je samozřejmě díky své útlosti a vysokému kontrastu vody v okolí zkreslený. Dá se předpokládat, že případná ryba by se díky struktuře pokrytí těla zajisté leskla. Živá ryba by s sebou také samozřejmě mrskala. Údajný chobot však s tělem působí harmonicky. Domnívám se tedy, že o medvěda pravděpodobně nepůjde. Mimo víceméně nepravděpodobné současné existence mamutů zbývá jediné vysvětlení - hoax, počítačový podvod stvoření ke zmatení veřejnosti. Tato možnost je však zřejmě nejpravděpodobnější, alespoň minimálně z mého úhlu pohledu. Proč autor záznamu zvíře nenásledoval a nepořídil detailnější záznam z blízkosti? Co dokumentace případných stop, či posbírání srsti z vegetace, o níž se údajný mamut cestou otřel? Důkazů mohla být spousta. Ale máme tu jen další rozostřený záznam, který se kvalitativně ani informativně nemůže ani zdaleka rovnat například Patterson-Gimlinově záznamu z oblasti Bluff Creek. Zde v Kalifornii byl pořízen patrně nejpádnější důkaz podporující existenci neznámého primáta. Pro bližší informace mohu čtenářům blogu doporučit knihu "Sasquatch: Legend meets science" od celosvětově uznávaného antropologa Jeffreyho Meldruma. Autor zde vědeckou metodou zkoumá nejrůznější důkazy, které se týkají Seskveče. Nicméně - jaký je Váš názor na nově pořízené video údajného mamuta? Domníváte se, že se mu dá věřit, nebo je to jenom další sprostý podvrh?

Islka-Nublar-Crew

Ostrov - ukázky z knihy (I.)

3. února 2012 v 17:21 | Isla-Nublar-Crew |  Má tvorba
Opět vám přináším několik kratších a příběhově spíše nepodstatných úryvků ze své připravované knihy, kterou hodlám ve výhledu několika let zveřejnit formou DIY (Do It Yourself). A to sice z toho důvodů, že si nedělám jakékoliv iluze v tom, že bych snad sehnal vydavatele. Kniha by měla být po vydání dostupná pro mé přátele, příbuzné a případné zájemce z řad čtenářů tohoto blogu. Některé z níže zveřejněných částí budou zajisté ještě před vydáním citelně upraveny. Přeji příjemné čtení. Mimoto začínám i přípravy na následující scifi knihu (pracovní název "Deinopiték"), jejíž příběh bude zaměřen na mumii neznámého primáta nalezenou skupinou speleologů. Posléze bude naklonována skupinka deinopitéků umístěna do speciálního biodómu, který bude simulovat jejich původní prostředí včetně složení vzduchu. Momentálně pracuji na vědecké stránce knihy, v níž do značné míry bude hrát hlavní roli Kalistin efekt (obrana přírody proti až příliš prosperujícím druhům - v tomto případě půjde o lidi) a gigantismus jako reakce při střetu s megafaunou Severní Ameriky po migraci z Afriky.

Seznámení s dravci


Greg se hnal džunglí. Kyselina mléčná zaplavovala jeho organismus a svalstvo ochabovalo. V očích ho pálil vlastní pot. Větve tropické vegetace mu narážely do obličeje. S predátory sotva držel tempo. Přeskakoval padlé kmeny a jen s obtížemi pádil dál. Před ním se objevila prošlapaná stezka. Vydal se po ní. Pomyslel si, že konečně může utíkat rychleji, bez vážnějších překážek v cestě. Uvědomil si ale také, že i ta zvířata za ním nyní zrychlí. Uběhl nějakých dvacet metrů a za sebou slyšel vzteklý skřek. Doběhnul k masivní betonové zdi, v níž byla zapuštěná elektronicky zabezpečená vrata. Na vrchní části zdi se nacházela strážní budka. Poblíž vrat bylo stavební lešení. Otočil se. Dvojice zvířat k němu právě dobíhala. Pralesem otřáslo pár dunivých zvuků a vysoko položené kolísavé zaryčení. Na stezku spadla přelomená palma. Jeden z Austraptorů nestačil včas zareagovat a v plné rychlosti do ní naběhl. Zakopl o ní a s jednou zlomenou nohou popoletěl setrvačností o pár metrů dopředu. Padl na zem a okamžik se svíjel v bolestech. Druhý dravec se před padlou palmou stačil na poslední chvíli zastavit. Zmítl se v prachu cesty a jen stěží se udržel na zadních. V tu chvíli se ale vzduchem mihly čelisti a dravec se už jen tak zmítal vzduchem. Gigantický dinosaurus ho okamžik svíral v čelistech, potom s ním praštil o zem a zaryl do něj své úctyhodné čelisti. Utrhl vrchní polovinu Austroraptora a začal jí požírat. Jeho zraněný druh se zatím s nemalými obtížemi zvedl ze země. Díky vážnému zranění téměř nebyl schopen aktivnějšího pohybu. Udělal pár kroků a zasténal bolestí. Carcharodontosaurus na něj vrhl výhružný pohled. Drobný dravec zasípal, naježil své peří, aby se opticky zvětšil a předními končetinami s delšími pery vířil ve vzduchu. Na gigantického superpredátora to ale nijak nezapůsobilo. Zhltnul horní část trupu své předchozí kořisti a vydal se vpřed. Na zemi se stále válel zbytek těla uloveného zvířete. Noha mírně kopala a vířila prach, dráp na druhém prstu této končetiny kmital, jako kdyby byl dravec stále naživu. Carcharodontosaurus dělal tři kroky kupředu a do dravce zboku narazil svou hlavou. Drobnější dravec prolétl vzduchem a narazil do kmene jednoho ze starých stromů. Svezl se dolů po jeho kmeni a skončil u kořenů. Velký dravec k němu sebejistě dokráčel a celého ho zhltnul, hlavu měl přitom na svém mohutném krku zvrácenou dozadu a svou kořist soukal do chřtánu. Zbytek smečky Austraroraptorů zmizel, jako by tu ani nikdy nebyl. Greg stál okamžik jako solný sloup. Odhodlaně se ale otočil a rozeběhl se k lešení. Všiml si, že se Carcharodontosaurus otočil jeho směrem. Zafuněl a vydal se k němu rázným krokem. Greg lezl po lešení a za ním se ozývaly hromové kroky a hluboké sípění. Ihned po zdolání lešení zapadl do strážní budky a vydal se po schodech dolů. Celým okolím otřásl náraz. Dinosaurus hlavou prorazil budkou a gigantické ozubené čelisti letěly za ním. Carcharodontosaurus narazil do Grega čumákem. Ten se otřásl a nekontrolovatelně spadl na točitém schodišti. Odplazil se ke zdi, o kterou se opřel a snažil se to vydýchat. Budovou otřásla velká rána, která byla doprovázena hlubokým a rezonujícím řevem. Následovalo několik těžkých kroků. To zvíře se zřejmě vydalo pryč. Greg se s obtížemi postavil na nohy a snažil se zorientovat ve tmě. Popošel ke schodišti a všiml si, že celá strážní budka zmizela. Po schodech se vypajdal nahoru na plošinu, přes kterou se sem dostal. Celá strážní budka byla smetená na zemi, kde společně s lešením tvořila velkou hromadu zničeného materiálu. V dáli si mohl povšimnout kymácejících se korun stromů, ten obr zřejmě táhne pryč. Otřel si čelo a s úlevou si oddechl.


Střet rohatců (pokračování dříve zveřejněné části)


Gomez si zaklesl vidle za jeho pánev a v jeho tváři se objevil odhodlaný výraz. Neznámé zvíře hlavou nabralo vůz a on letěl vzduchem. Vůz byl prakticky rozdrcen a veškerý náklad létal všemi směry. Gomez tvrdě dopadl na zem, cestou ztratil své vidle, jediný obranný prostředek. Zaslechl několik těžkých kroků. Na krku ucítil horký vzduch. To zvíře na něj frklo. Carnotaurus naklonil hlavou, aby si ho lépe prohlédl. Dravcovi čelisti prořízly vzduch a Gomez se začal zmítat. Najednou se ocitl tři metry nad zemí. Zoufale kopal nohama, rukama mlátil na všechny strany a volal o pomoc. Uvědomil si, že zvíře ho v čelistech drží za jeho flanelovou košili. Napjal svaly a košili roztrhnul. Vypadnul z košile a tvrdě dopadl na zem. Zvíře zamávalo hlavou a košili odhodilo na zem. Gomez ležel na zemi a opíral se o lokty. Zvíře udělalo tři kroky a dostalo se k němu. Do tváře mu zíral z ani ne půlmetrové vzdálenosti. Zvíře naklonilo hlavu a podívalo se na něj ze strany. V tu chvíli jím otřásl děsivý otřes. Dravec zavrávoral a jeho noha dopadla těsně vedle Gomezova těla. Dravec se právě tyčil přesně nad ním. Vzduch proťalo divoké zaryčení. Gomez si všiml mohutné černé masy, která se rozeběhla a nabourala do nohy dravce. Ten zoufale nohu vzepjal do vzduchu a divoce zasténal. Gomez si všiml, že jeden z jeho býků měl dost odvahy nato, aby ho dokázal chránit. Gomez odpajdal pár kroků a se zoufalým zajíknutím zapadl do hustého pouštního křoví. Býk mezitím ustoupil několik kroků. Carnotaurus ho začal považovat za potencionálně nebezpečného. Dravec vykročil několik kroků vpřed. Býk si toho ale včas všiml a ukročil do strany. Carnotaurus se zatvářil zmateně a nevěděl, o co jde. Býk ukročil pár kroků vzad a prudce vyrazil. Jeho roh Carnotaurovi natrhl část hrudi. Do vzduchu vytryskla dravcova krev. Ten zadupal nohama, zatřásl hlavou a podrážděně zařval. Vyrazil proti býkovi a narazil do něj hlavou. Ten zavrávoral a byl téměř skolen. Vzepřel síly a zůstal na nohou. Vyrazil proti dravcovi. Ten zaútočil čelistmi a komicky mával předními končetinami. Býk se tomu vyhnul a dravce rohem zasáhl do stehna. Zvířeti se z hrdla vydral srdcervoucí ryk. Býk se otočil a zamířil ke Carnotaurovi znovu. Tentokrát se dravec ohnal čelistmi a býka chytil za jeho zadek a pokusil se ho strhnout k zemi. Býk se otřásl a vykopl kopyty. Carnotaurus byl zasažen do krku a bezmocně zavrávoral. Býk byl upuštěn za zem a z posledních sil se zvedl. Dravý dinosaurus byl stále plný energie. Podíval se na býka a ten jeho agresivní pohled obětoval. Zatímco se Gomez plazil pryč, tak okolí bylo utopeno v zuřivém ryku.


Incident na pláži


Pláž Playia Cortada dělal výjimečnou jeden jediný fakt. Byla jednou z nejlépe zabezpečených pláží na celém světě. Riziko útoku žraloka nebo jiného mořského tvora bylo téměř nulové. Perimetr pláže byl pod úrovní hladiny oplocen extrémně odolným pletivem a na několika místech bylo strategicky umístěno pár sonarových jednotek. Dříve oblast strážilo i několik speciálně vycvičených jedinců delfínů. Je obecně známo, že žraloci mají z delfínů hluboký strach, poněvadž delfíni je mohou snadno zabít nebo alespoň těžce zranit pomocí nárazu čumákem. Nicméně po pár letech byla tato technika naprosto přežitá. Péče o delfíny stála nemalé peněžní obnosy - krmení, ošetřování. Vše se to začalo nehorázně prodražovat. Na základě výzkumu bylo určeno, že žraloka je schopná zahnat i pouhá robotická napodobenina delfína. Záchranné stanici tedy bylo z fondů města přiděleno celkem pět velice sofistikovaných dálkově ovládaných robotů, od skutečných delfínů byli takřka k nerozeznání. V jejich přední části nakonec byla umístěna kamera s ne příliš vysokým rozlišením. Všech pět robotů bylo nepřetržitě připraveno na nasazení v akci. Viseli na popruzích nad vodní hladinou. Stačilo odjištění pojistky a jejich následovné vypuštění. Čas je neuvěřitelně cenný, zvláště pokud jde o záchranu lidských životů. Zaměstnanec stráže resortu jménem Henry Pensfield stál na balkónu základny a sledoval okolí pomocí jeho moderního dalekohledu. Přitom posrkával jakýsi osvěžující nápoj. Vedra byla zdrcující. Na balkón vběhl jeden z jeho pracovních kolegů. Doběhl k němu a chvíli lapal po dechu. Henry se na něj pobaveně podíval a čekal, co z něj vypadne. Spolupracovník se narovnal a vyhrkl: "Sonary hlásí něco velkého, alespoň patnáct metrů. Potřebuji vaše povolení pro vypuštění žraloka". Henry v tváři zvážněl a projel si rukou vlasy. "Patnáct metrů je až moc. I ti největší žraloci bílí dorůstají pouhých deseti metrů. Jste si jistý, že objekt je živočišného původu?" prohlásil sebejistě velitel záchranné stanice. "Tím jsem si naprosto jistý. Předmět budí charakteristiky animálního charakteru. Já skutečně nevím, co to je. To, co mohu s jistotou říct je to, že je to živé!". "Následujte mne do mé kanceláře, vypustíme delfína číslo dvě. Jednička je právě na opravách". "Poplach v severozápadní části pláže. Pozor, připravte se k vypuštění delfína číslo dvě. Opakuji: připravte se k vypuštění delfína číslo dvě. Okamžitě! Jeho řízení se ujmu sám. Konec." Ozvalo se z rozhlasu na stanici. Delfín se začal pomalu spouštět k vodní hladině. V tu chvíli se začala otevírat sklopná vrata oddělující nádrž v místnosti techniků od volného moře. Henry mezitím zasednul v místnosti techniků a ujal se řídícího joysticku. Udělal si pohodlí a připravil se na nasazení robota. V tu chvíli se kolem něj seřadil hlouček zvědavých zaměstnanců. Znechuceně se na ně podíval a prohlásil "No dobře, zůstaňte si tu, když jste na to tak zvědaví. Možná tuto pozici po mě jednou převezmete. Učte se.". "Pane, máme poškození oplocení perimetru pláže v sektoru C-5, je vyřazen i sonar přiřazený k této lokaci. Jsme v tomto směru skoro slepí a nevíme, co se tam děje." Řekl člověk, který kontroloval sonary. "Okamžitě vyžeňte lidi z vody, použijte nouzovou sirénu!" vykřikl znechuceně Pensfield. "Co se to tu kruci děje?" pomyslel si. V oblasti pláže se rozezněla siréna "Všechny návštěvníky pláže prosíme o puštění vody. Prosím, opusťte danou oblast. V tuto chvíli jste vystaveni ohrožení života. Prosím vykliďte oblast!" V tu chvíli již delfín těsně pod hladinou směřoval plnou rychlostí vpřed. Masa vody pod ním začala výrazně tmavnout, právě vstupoval do oblasti, kde se dno začínalo prudce svažovat. V hlubině pod delfínem se mihl mohutný stín. Henry se pokusil nastavit delfína tak, aby na něj viděl. V tu chvíli byl stín ale dávno pryč. Delfín stál chvíli klidně na místě. Henry se snažil postřehnout se sebemenší známku pohybu. Když tu se delfín otřásl, něco obrovského se o něj otřelo. "Sakra, to je to za potvoru?" vyřkl polohlasně Henry s velice zmateným výrazem ve tváři. "Přišli jsme o sonar v oblasti C-4. Vypadá to, jako by je to hledalo a ničilo úmyslně. Snad to k nim i něco přitahuje." ohlásil technik. "Přesouvám se tam s delfínem, snad toho parchanta najdeme.", zabrumlal si pod vousy Pensfield. Delfín byl už skoro až tam, když tu s ním něco otřáslo ze zadu zamávalo ze strany na stranu. V záběru se mihla gigantická čelist opatřená obřími zuby. Čelist se otevřela a delfína stiskla ještě jednou. Tentokrát mnohem silněji. Obraz začal pomalu zlobit. Ozvalo se silné křupnutí a delfín se pomalu vynořoval k hladině. Dravec mezitím zmizel pryč. Kamera směřovala do nebes. Na nebi pomalu plynula kopa mraků. V záběru přeletěl racek, který vydal zvuk, jenž v sobě nesl jistý výsměšný tón. Alespoň tak to Henrymu připadalo. S otevřenými ústy civěl na monitor počítače a čas, jako kdyby se naprosto zastavil. Byl v šoku, vyděšený. Jeho podvědomí se snažilo vyblokovat traumatizující zážitek z mysli. Ostatní osoby v místnosti se tvářily téměř stejně. Zatnul ruku v pěst, napřímil se a prohlásil "Ty čelisti, zuby. Kurva! To nemohly být žraločí zuby. Musím na vzduch." Okamžitě opustil místnost. Několik lidí se za ním podívalo se zmatenými výrazy ve tvářích.



Isla-Nublar-Crew